Jsem v důchodu… (smích) Jinak pořád něco dělám. Mám kosmetické studio, ale je to spíš takový koníček, podstatnou část času trávím dobrovolnickou činností v organizaci Mezi námi. Jde o tzv. mezigenerační skupiny, tedy setkávání lidí mezi generacemi. V mém případě jde o propojování seniorů a dětí. Tady působím minimálně už čtyři roky a každou středu například čtu dětem pohádky v mateřské škole na Ortenově náměstí.
Zapojujeme se i do jiných programů, různých slavností, jako je mikulášská nebo zakončení školního roku, kde pomáháme vyučujícím s programem. Děti k nám přistupují jinak, přece jen jsme babičky a máme tam dokonce i jednoho dědu. Zdraví nás „čau babi“, berou nás jako svou rodinu. Chovají se k nám jinak než k učitelkám.
Hlavně administrativní činnost, účetní, interní auditorku, pracovala jsem v neziskové organizaci, v advokátní kanceláři. Mám to pestré, ale většinou to byla práce v kanceláři. Teď je to velká změna.
Zajímá mě sociální problematika, zejména péče o seniory. Podle mého názoru tady nefunguje optimálně komunikace mezi obvodními lékaři a sociálními službami. To bych chtěla změnit.
Myslím, že ženám samoživitelkám. Nájmy a energie jsou drahé, mámy někdy nemají na jídlo pro děti, i když pracují. Vidím to, jak jsem ve styku se školkami. Honem do školky, pak rychle do práce a odpoledne po práci další směna doma.
Třeba speciální návštěvní hodiny na úřadě, odpoledne, po pracovní době. A komunikovat diskrétněji, aby se maminky neostýchaly a mohly říct, co je trápí. Některé se stydí za to, že jsou matky samoživitelky nebo že nemají na jídlo pro děti. Pomohlo by více sbírek na potraviny, zaměřených právě na pracující matky s dětmi. Je potřeba, aby spolupracoval a komunikoval celý systém: školka, lékaři, neziskový sektor, městská část.
Bohužel s ní mám hodně osobní zkušenost. V rámci interního auditu jsem našla nějaké nesrovnalosti, a když jsem na to upozornila, přišla do 14 dnů výpověď. Pět let jsem se pak soudila, abych zjistila, že i když jste v právu, nemusíte vyhrát. Ale pro mě bylo důležité se angažovat v potírání korupce. A i když jsem nevyhrála, mám čisté svědomí a nelituji toho. Člověk by měl vždy udělat, co je v jeho silách. Cítila jsem to tak, i když mi všichni okolo říkali, že jsem blázen.
Jednak Prahu 7 znám dost dlouho, bydlím tu přes 30 let. Děti tu chodily do školky i do školy, znám tu spoustu lidí, je mi to tu blízké a jako dobrovolník jsem chodila do denního stacionáře k seniorům. Odtud mám blízko k sociálním věcem. A doufám, že ke mně mají lidé důvěru, protože nic nepředstírám, ale jsem taková, jaká jsem.
